Předmluva: J. Josek životnost Shakespearových postav a nejednoznačnost... ----------------------------
Prolog Dva rody, oba stejně vznešené, jež proti sobě léta vedou boj, zas vyvolaly v krásné Veroně ze staré zášti nový nepokoj. Z prokletých beder obou nepřátel zrodil se nešťastný pár milenců a pouze jejich krutý osud měl konečně pohřbít zlobu rodičů. Ten příběh lásky, která končí smrtí, i nenávisti otců, jež by snad neskončila, nebýt smrti těch dětí, vám budeme dnes dvě hodiny hrát. A pokud se vám vlídně hledět zlíbí, svou snahou nahradíme, co hře chybí. (Chór, s. 13: 1-14)
Jednání I. Samson: Hele, Gregory, tohle si líbit nenecháme. Gregory: Ne, spíš si to necháme políbit. S: Jak říkám, jestli nás naštvou, jdem na ně. G: Aby se nenaštvali, že to říkáš a nejdeš. S: Já když se rozčilím, jsem tvrdej chlap. G: Naštěstí natvrdlej, takže tě hned tak něco nerozčilí. S: Mezek od Monteků mě rozčilí vždycky. G: Rozčilit znamená naštvat, a koho štvou,/ ten prchá, takže ty, když se rozčilíš práskneš/ rovnou do bot, prchlivče. S: Prásknu do toho, kdo mě rozčilí, ať je jich/ od Monteků celá hromada, mužský nebo ženský. G: Ženský chceš spráskat, hrdino? To si troufáš/ na slabší pohlaví? S: To máš pravdu. Tak víš co? Chlapy spráskám,/ a ženský, protože jsou slabší pohlaví,/ aspoň zbouchnu. G: Páni se pohádali, kmáni se perou, ženský/ do toho nepleť. S: Proč ne? Počkej, jak já budu zlej. Až si to vyřídím/ s mužskýma, vyřídím všecky panny. Co se do nich/ vejde. G: Jen co se do nich vejde? S: Co se do nich nevejde, to se do nich nacpe,/ a rozuměj tomu, jak umíš. G: Ony tomu porozumí, až to pocítí. S: Však ony mě pocítí, až se jim postavím. Jsem/ vyhlášenej samec. G: Škoda, že nejsi sumec. Mlčel bys jako ryba/ a nežvanil jak pitomec. (I.1, s. 15-17: 1-30) [...] jsem byl stejně naladěn/a nejvíc toužil nejmíň lidí potkat,/když i sám sobě byl jsem na obtíž,... (Benvolio, I.1, s. 21: 121-3) Že by byl sám líbezný Amorek/ takový ras a nebyl na to lék? (Benvolio, I.1, s. 23: 162-3) Pásku má na očích, aby se netrefil,/a stejně najde poslepu svůj cíl. [...] Ta zášť mě pálí. Láska ještě víc./Zuřivá láska, sladká nenávist./Z ničeho něco, co vznikne jak nic./Obtížná lehkost, vážná nerozvážnost./Půvabné tvary v zhovadilé změti:/z olova pírko, jasný dým, studený žár,/nemocné zdraví, spánek při bdění,/tak milence neláska promění. [...] Co za zmatky ta láska nadělá!/Mně samotnému bolest srdce svírá,/jenže víc bolí, když se jiný týrá/tím, že já trpím. Trpím nadvakrát,/když prokazuješ mi, že mě máš rád./Láska jsou vzdechy, jimiž mraky houstnou,/milostné blesky v oku, když je jasno,/a když je nečas, průtrž vroucích slz./Co jiného? Šílenství z moudrých věd./Smrtelný lék i spasitelný jed. [...] Já nejsem já. Pánbůhví, kdo já jsem,/to se ti zdá, že mluvíš s Romeem. (Romeo, I.1, s. 25: 164-175, 178-187, 191-2) Krásou je bohatá, však jaká bída,/že kromě smrti všem ji zapovídá. [...] Sbohem, na zapomnění není lék. (Romeo, I.1, s. 27: 208-9, 230) --------------- Kdo pospíchá, ten mívá život krátký. (Capulet, I.2, s. 29: 13) Co pálí, v žáru shoří. Stejně tak/bolest přebolí s jinou bolestí./Hlava se motá? Toč se naopak!/ Žal potlačí až další neštěstí./Dopřej svým očím nové zanícení,/a starý zánět je pryč v okamžení. (Benvolio, I.2, s. 31: 44-9) --------------- Upadlas na čelo?/Až budeš chytřejší, lehneš si naznak. (Chůva, I.3, s. 37: 41-2) --------------- Copak je láska něžná? Krutá je./Pod kůži vnikne a bodá jak trní. (Romeo, I.4, s. 41: 25-6) A nemusíš hned hledat jinotaje,/když něco smysl má tak, jak to je. (Merkuzio, I.4., s.43: 46-7) --------------- A vůbec, já se budu honit/a ještě si něco uženu, a ostatní si budou užívat. To tak. (Kastról, I.5, s. 47: 13-14) Já že jsem miloval? To jsem byl slepý./Tohle je křišťál. Tamto byly střepy. (Romeo, I.5, s. 49: 50-51) Přestože zlost a vztek se ve mně vaří,/musím je skrývat za přátelskou tváří./Jdu pryč. Však milý být, když pukám zlostí,/znamená příště jednat bez milosti. (Tybalt, I.5, s. 51: 87-90) Romeo (K Julii) Vás dotýkat se neurvalou dlaní/je stejný hřích jak svátost znesvětit,/ale mé rty, poutníci uzardění,/spěchají polibkem tu vinu smýt. Julie: Křivdíš své ruce, poutníčku můj milý,/vždyť poutá moji ruku oddaně,/tím dotykem se obě políbily,/jak při modlitbě jsou teď spoutané. R: Člověk se modlí nejen rukama. J: Máš pravdu, k modlení jsou hlavně rty. R: Dopřej jim taky zbožnost, lásko má,/ať v modlitbě jsou k sobě sepjaty. J: Mé rty jsou němé, prahnou po modlení. R: Mlč, světice, a dej mi rozhřešení./Teď tvoje rty z mých všechny hříchy sňaly. J: Do smrti je teď na rtech ponesu? R: Přesladká výtka. Ne, to nedovolím./Vrať mi je zpět. (I.5, s. 53: 91-108) Jediná moje láska musí být/jediná moje nenávist. Ten cit/dříve než narodil se, zemřít měl,/můj milovaný je můj nepřítel. (Julie, I.5, s. 55: 136-9)
Jednání II. Kam vlastně jdu, když srdce mé je tady?/Otoč se, tělo, pospěš za svou duší. (Romeo, II.1, s. 57: 1-2) Těžko se hledá ten, kdo ztratil sebe. (Benvolio, II.1, s. 59: 41) --------------- Kdo nebyl raněný, se jizvám směje. (Romeo, II.2, s. 59: 1) Bože! Jaká zář plane tamhle v okně?/Julie, slunce, posel východu./Slunce mé, vyjdi, zabij bludnou lunu,/tu bleduli, závistí zelenou,/že pozemská ty nadpozemsky záříš./Nenech se zotročit jak jiné dívky/panenskou bohyní. To její roucho/cudnosti nosí blázni! Odhoď ho!/To je má láska. Moje vyvolená./Škoda že o tom neví!/Mluví, i když nic neříká. Jak to?/Oči má výmluvné. Odpovím jí!/Jsem příliš troufalý. Nemluví ke mně./Dvě nejkrásnější hvězdy na obloze/se někde schovaly a její oči/v nebeských sférách září místo nich./Nebo si místo navždy vyměnily?/V půvabech tváře zář hvězd pohasne/jak lampa ve dne. A tam na nebi/se rozední při svitu jejích očí,/že ptáci začnou zpívat o překot./Jak si teď bere hlavu do dlaní!/Chtěl bych být rukavičkou na té dlani/ a hladit její tvář. (Romeo, II.2, s. 61: 2-24) Romeo, Romeo, ach, proč jsi Romeo?/Zřekni se otce, zapři svoje jméno,/a jestli nechceš, zapřu já svůj rod/a navždy budu patřit pouze tobě. [...] Jenom tvé jméno je můj nepřítel./Ty nejsi Montek. Ty jsi prostě ty./Co je to Montek? Ruka nebo noha?/Tvá paže, tvář, anebo jiná část,/co k tobě patří? Ne? Tak znič to jméno!/Co na něm záleží? Takzvaná růže/nazvaná jinak bude vonět stejně./A stejně Romeo by s jiným jménem/byl stejně drahocenný jako bez něj./Tak se ho zbav, Romeo, pryč s tím jménem,/a místo něho, však tě neubude,/si vezmi mě. (Julie, II.2, s. 61-3: 33-6, 38-48) Jak ráda bych se slušně upejpala,/svá slova brala zpět, však sbohem, ctnosti./Miluješ mě? Já vím, že řekneš ano,/a já ti uvěřím. I kdybys přísahal,/můžeš mi lhát. [...] A jestli myslíš, že jsem lehká kořist,/začnu se mračit, dělat naschvály,/svádět tě odmítáním. Ne, to nechci!/ Monteku milý, jsem v tom až po uši,/a tak se možná chovám, jak se nemá./Jenomže, věř mi, budu stálejší/než ty, co lstivě hrají netykavky. (Julie, II.2, s. 65: 88-101) Romeo: Julie, ty mě jen tak opustíš? Julie: A co bys ještě ode mě dnes čekal? R: Vyznání, že mě taky miluješ. J: To jsem ti dala, než sis o ně řekl,/i když bych teď ho měla ráda zpátky. R: Chceš ho vzít zpátky? Pročpak, miláčku? J: Jen abych ti ho mohla zase vrátit./A přitom přeju si, čeho mám spoustu./Je ve mně lásky jako vody v moři,/a stejně hluboké. Čím víc jí dám,/tím víc jí zbývá, však je nekonečná. (II.2, s. 67: 125-135) --------------- Jitro se usmívá a noc už zbledla,/východní mraky vrásní pruhy světla/a tma jak pijan s kropenatou tváří/jde zahanbeně z cesty jasné záři./ [...] Na zemi totiž není nic tak zlé,/ co dobrem nemůže být pro druhé,/a rovněž nic tak dobré tady není,/co nemohlo by se ve špatné změnit./Řád v neřád mohou zvrátit okolnosti/a nectnost někdy dopomůže k ctnosti. (Lorenzo, II.3, s. 71: 1-4, 17-22) Ne vroucně v srdci,/dnes podle oka milujete, chlapci./Proto jsi proudem ronil slané slzy,/abys ji pustil k vodě takhle brzy?/Nebo jsi chtěl tím pláčem nasolit/odumřelý a vyvanulý cit?/Ještě jsou na nebi mraky tvých vzdechů,/tvé úpění mi dosud hučí v uchu/a na tváři sis umýt nestačil/ vymleté strouhy, kudy pláč se lil./Tělo i duši dal bys Rosalině,/a teď jsi bez sebe zas kvůli jiné?/Jak praví mudrc: “Slabí muži jsou/pro ženu zkázou, a ne oporou.” (Lorenzo, II.3, s. 73-5: 67-80) Zvolna! Kdo spěchá, často klopýtne. (Lorenzo, II.3, s. 75: 94) --------------- “[...] ta fatálně frigidní flundra” (Mercuzio, II.4, s. 77: 31) Zdvořilostmi to začíná, neslušnostmi končí. (Mercuzio, II.4, s. 79: 54) Mercuzio (zpívá) Pes našel kost,/hned zvedl chvost/a pyšně si ho nes,/však že tu kost/žrala plesnivost,/chuť přešla a chvost kles. (II.4, s. 83: 121-6) --------------- Kéž bych tak měla za poslíčka lásky/myšlenky, rychlejší než požár slunce,/vyhánějící šero z údolí! (Julie, II.5, s. 87: 4-6) --------------- Tak prudké vášně hrozí ztroskotáním,/v největším vzletu zprudka končívají,/jako když střelný prach a oheň vzplanou/v ničivém polibku. Čím sladší med,/tím rychleji svou chutí kazí chuť,/ a proto žij a miluj rozumně,/kdo příliš pospíchá, nic nestihne. (Lorenzo, II.6, s.91: 9-15) Zamilovaný může osedlat si/hebounké pápěří babího léta/a nespadne, tak povznáší ho marnost. (Lorenzo, II.6, s. 93: 18-20)
Jednání III. Vaří se to v tobě jako v každém/horkokrevném Italovi, kterého ledva popíchneš,/hned se naštve, a ledva se naštve, hned chce/někoho propíchnout. (Mercuzio, III.1, s. 95: 10-13) Mor na ty vaše rody! (Mercuzio, III.1, s. 99: 86) --------------- Je-li láska slepá,/nejlíp jí sluší noc. Přijď, ctnostná noci,/ty paní ve smutku, přijď, nauč mě/ vítězně podlehnout v tom zápase,/v němž utkává se dvojí nevinnost./Ruměnce, jež mi hoří ve tvářích,/skryj černou plentou, dokud plachá láska/se neosmělí najít samu sebe./Přijď, noci! Přijď, Romeo, světlo noci!/Ty, který zazáříš jak bílý sníh/na černých křídlech noci havraní./ Přijď, něžná noci milování, přijď,/a dej mi Romea. Až budu mrtvá,/vem si ho zpět a jako hvězdný prach/ho rozptyl po nebi. Nebe tak zkrásní,/že celý svět si zamiluje noc/a přestane se kořit pompě slunce./Už koupila jsem pro svou lásku dům,/a nikdo v něm. I já jsem provdaná,/však neobývaná. (Julie, III.2, s. 105-7, 9-28) Je mrtev? Není? Jestli řekneš “je”,/já nechci být, to “je” mě zabije./Je mrtev? Řekni: je, anebo není?/V těch slovech je můj hrob, či narození. (Julie, III.2, s. 107-9: 48-51) --------------- Lorenzo: K bláznům je škoda mluvit, ohluchli. Romeo: Co by ne, když vy, mudrci jste slepí. (III.3, s. 117: 61-2) --------------- Už je tak pozdě, že by člověk řek,/že je spíš brzy. (Capulet, III.4, s. 125: 34-5) --------------- Julie: Miláčku, nechoď. Ještě není ráno./Ten ptáček, co tě zpěvem vyplašil,/to nebyl skřivan, to byl slavíček./Každou noc si tu venku na jabloni/tak prozpěvuje. Slavík to byl, věř mi. Romeo: Ne, byl to skřivan, posel svítání./Vidíš, jak závistivě východ zbledl/a krajky světla potrhaly mraky?/Noc vypálila svoje svíce. Den/už schází po špičkách z vrcholků hor./Buď živý odejdu, nebo tu zemřu. [...] Romeo: Ať si mě chytnou! Ať mě zabijí!/Mně je to jedno. Bude, jak si přeješ./Dobře, ten šedavý svit není úsvit,/jen odlesk bledé záře měsíce,/a žádný skřivan zpěvem neudeřil/do strmé klenby nebe nad námi./Neodejdu. Touha zůstat je větší. (III.5, s. 125: 1-11, 17-23) Přijď, smrti, přijď, když Julii to těší. (Romeo, III.5, s. 127: 24) S tím světlem tma nám padá do duší. (Romeo, III.5, s. 127: 36)
Jednání IV. To už je lidská slabost, ten sklon k nářkům,/slzám se vysmát musí zdravý rozum. (Lorenzo, IV.5, s. 159:82-3)
Jednání V. Pochmurný mír přináší dnešní den./Ze žalu nevychází ani slunce./Nám zbývá určit, kdo je nevinen,/a po právu potrestat provinilce./Ať smutnou výstrahou nám provždy je/ten příběh Romea a Julie. (Vévoda, V.3, s. 187: 304-9)