---------------- OSOBY: Vincentio, kníže Angelo, náměstek Klaudio, mladý urozený pán Izabela, sestra Klaudiova Escalus, starý šlechtic Lucio, ztřeštěnec Mariana, snoubenka Angelova Julie, snoubenka Klaudiova Loket, prostoduchý strážník Pěna, urozený hlupák Paní Hotová, kuplířka Pompejus, klaun sloužící u paní Hotové Děvkyšin, kat Barnardýn, vězeň rodem z Čech -----------------
I.1 - “Ty a tvé kvality nepatříte jen sami sobě. Nejsti tu pro ctnosti a ctnosti pro tebe. Nebi jsme tím, čím nám jsou pochodně: nesvítí jenom sobě. Kdyby naše ctnosti z nás nevyzařovaly, je to jako bychom jich neměli. Vždyť v přírodě se neoplodní nic, co nemá vydat plod.” (Kníže, s. 3-4) - “Mám lid rád, nicméně nerad se před ním předvádím jak na jevišti. Je to snad dobré, já však špatně snáším to provolávání a potlesk. Předpokládám, že žádný soudný člověk si na to nepotrpí.” (Kníže, s. 4) I.2 - “První pán: Jsme jednou všichni z jedné látky. Lucio: To souhlasí. Jenomže někdo je na onuce a někdo na klopy. A ty jsi na onuce. První pán: Ty na klopy. Namoutě, na dvojitý klopy. To jsem radši počestná onuce než zdvojená klopa na poklopci, co je pocintaná od kapavky. Říkám to dost po lopatě? Lucio: Myslím, že ti rozumím. I když ti to jde z pusy dost lopotně. Nicméně z toho, cos vyklopil, jsem nezvratně pochopil, že je mou povinností připít ti na zdraví. Ale co živ se po tobě z ničeho nenapiju. První pán: Kapánek jsem to přehnal, ne? Druhý pán: Kapánek ano. Ať jsi tu kapavku chytil, nebo ne. (s. 6) - “Jsi svěží jako řípa, která zevnitř chcípá.” (Lucio, s. 6-7) - “Jako je přesycenost otcem půstu, z nadužívání svobody se rodí nesvoboda. Jsme povahou jak krysy: jed zhltají, a pak je žízeň souží. A když se napijem, je s námi konec.” (Klaudio, s. 9) I.3 - “Vždyť nabádáme ke zlu, když jim projde, aniž je stihne trest.” (Kníže, s. 11) I.4 - “Pochyby jsou chyby. Často pro ně pozbýváme, co bychom mohli mít, jen se nebát to zkusit.” (Lucio, s. 13-14) II.2 - “Je to skvělé mít obří sílu, ale je to zvůle počínat si jak obři.” (Izabela, s. 25) - “Avšak člověk, pyšný, oděný malomocnou pravomocí, slepý k tomu, co jisté je i zřejmé - že jeho bytí nad sklo křehčí jest - před týny nebes jako opičák se vztekle a tak hloupě pitvoří, až pláčí andělé - a bránice mít, usmáli by se k smrtelnosti, nejspíš.” (Izabela, s. 26) - “[...] moc, ač bloudí jako ostatní, má v sobě cosi hojivého, čím zastře svůj hřích.” (Izabela, s. 26) II.4 - “Modlit se, modlím, myslet, myslím, také; však roztržitě; k Bohu nesou se jen prázdná slova a mé myšlenky nevnímají, co říkám, [...] V ústech Boha mám, však jeho jméno jak bych přežvykoval, zatímco v srdci tvrdě narůstá zlý záměr. [...] Důstojenství a moc! Jak často vaše roucho nahání hlupákům hrůzu a falešným zdáním klame i moudré! Krvi, jsi jen krev. Napište “anděl” ďáblu na rohy, zůstane ďáblem.” (Angelo, s. 29) - “Izabela: Ať jsem nechápavá a nemoudrá; což není lepší žít v blažené nevědomosti? Angelo: Tak moudrost, když sama sebe podceňuje, zdá se být nejmoudřejší.” (s. 31) - “Izabela: [...] často se to stává: abychom získali, co získat chcem, říkáme něco, co si nemyslíme. Co se mi hnusí, jaksi omlouvám, pro dobro toho, jehož miluji. Angelo: Jsme křehké nádoby. [...] Angelo: Ženy jsou rovněž křehké. Izabela: Jak zrcadla, v kterých se shlížejí; prasknou tak lehce, jako lehce zplodí obraz. Ženy? - Můj Bože! Muži ničí svět, když jich užívají. Stokrát křehké jsme! Vždyť jemné jsme, jak navenek, tak dovnitř, a snadno proto v sebe otisknout dáme nepravou tvář.” (s. 32) III.1 - “Životu řekni: ztratím-li tě, ztratím, po čem se pachtí jen blázni. Vždyť jsi pouhý dech, poddaný všem nebeským konstelacím, jež co hodinu mohou rozmetat, v čem bytuješ. Jsi jenom šašek smrti. Rád by ses před ní spasil útěkem, všude však do ní vrazíš. Vznešený, to nejsi - přepych, jímž se obklopuješ se rodí z hnoje. Statečný - to nejsi - bojíš se rozeklané vidlice obyčejného hada. Klid máš jenom ve spánku; voláš po něm, však ze smrti, co není nic jiného, máš strach. Sám nejsi nic, existuješ jen v miliónech zrnek povstávajících z prachu. Šťastný nejsi - neboť co nemáš, usiluješ mít, a o tom, co máš, nevíš. Stálý nejsi, protože tvoje rozmary se mění jak měsíc. Když jsi bohatý, jsi chudý, vždyť pouze cestou jako osel vlečeš na zádech zlato. Ale ten tvůj náklad složí pak Smrt. Přítele nemáš v nikom, [...] Mládí nemáš a nemáš stáří; obojí jak by se ti jen zdálo, když sis po obědě šel zdřímnout: dokud jsi mladý, stárneš tím, že mámíš almužnu na neduživém stáří, a když pak zestárneš a zbohatneš, nemáš už sílu, krásu a žár a chuť těšit se z bohatství. Tak tohle je pro tebe život? Onen život, v němž je přitom skryto na tisíce smrtí; my se však smrti bojíme, že všechny nesrovnalosti srovná.” (Kníže, s. 34-35) - “Vidím, že chci-li žít, naleznu smrt, a chci-li smrt, naleznu život. Smrti, už pojď.” (Klaudio, s. 35) - “Odvahu nezískáš z útěšně vzletných frází!” (Klaudio, s. 36) - “Když ale umřeš, jdeš a nevíš kam. Ležíš strnule vychladlá, a hniješ. Teplý tep smyslů v tupou hroudu ztuh a těkající duch aby se vrhnul v hořící peřeje, či aby zmrz v ukrutných krajích mezi žebry ker. Být vězněm větrů neviděných a s bezuzdnou divokostí syčet kolem visuté země! Nebo, jak to vidím v souživých představách, být nejbědnější z bědných, a výt - ne, to je děsivé! Nejtrapnější a nejhnusnější život, soužení věkem, bídou, vězením, je rajské blaho proti tomu, čím nás děsí smrt.” (Klaudio, s. 37) III.2 - “Lucio: Pane, vím o něm svoje, a přitom ho mám rád. Kníže: Kdybyste ho měl rád, znal byste ho líp a kdybyste ho znal líp, měl byste ho víc rád.” (s. 45) - “Escalus: Co se děje ve světě? - Kníže: Nic. Leda to, že se pořád žádá něco nového: zestárnout při něčem je úraz, nevydržet u jedné věci, ctnost. Už neplatí skoro žádné pravdy, kterých by se společnost mohla držet. Drží se jen toho, že člověk člověka nenávidí. A na tomhle držáku visí veškerá moudrost světa. Je to novina dost stará, ale dnes a denně nová.” (s. 47) - “Běda, kdo smrt rozsévá za hřích, jejž sám v sobě má.” (Kníže, s. 48) V.1 - “[...] neměj za nemožné, co nemožné se zdá.” (Izabela, s. 66) - “[...] nehraj to na mé šílenství a rozum nezatrať proto, že se nesrovnává s tvým. Ať raději tvůj vlastní rozum vidí pravdu, která se zdá být skryta, a odvrhne faleš, jež se pravdou zdá.” (Izabela, s. 67)