Všechno, jen slunce ne
Příběh Shakespearova milostného života
Pamele a Charlesi Snowovým
Oči mé paní jsou všechno, jen slunce ne, korál je sytější než červeň jejích úst; je-li sníh bělostný, její hruď černá je, může-li vlas být drát, dráty jí začly růst...
Páně Burgessova závěrečná přednáška pro zvlášť vybrané studenty (slečny Alabastrovou, Ang Poh Gaikovou, Bacchusovou, Bičovovou, Bradawkovou, Brochockou, Išakovou, Spottiswoodovou, a pány Ahmada bin Haruna, Balwanta Singha, Lillingtona, Rádžu Mochtara, Pridablea, Rosaria, Smooteka, Spittala, Whitelegga, Wochableyho atd.), kteří si stěžovali, že Shakespeare nemá co dát východním zemím. (Díky za dárek na rozloučenou, za ty tři lahve samsu. Teď si dám loka. Vynikající.) Tento text vychází z akrostichu, který najdete v následujících řádkách:
“...My love is as a fever - Feeding on that which doth preserve the ill, The uncertain sickly appetite to please. My reason, the physician to my love, Angry that his prescriptions are not kept, Hath left me...”
“Cílem této knihy je představit život a skutečné lidi, kteří jsou stále stejní, ať už v proto- nebo v deutero-alžbětinské době.” (předmluva, s. 9)
I. 157? - 1587
- “Ale vrba ke smrti patřila...” (s. 14) - “Byla to jenom slova. [...] Ve slovech byla síla...” (s. 26) - “Svým způsobem padl do léčky, podvedený panáček povedené paničky. To se stává všem mužům, nejdřív jsou to moulové, potom parohatí moulové, a potká to každého, amen.” (s. 41) - “Ach, všichni jsme zatraceni. V dobru se skutečně vyvaluje zlo, stočené do klubíčka; cožpak Bůh nestvořil Lucifera a nepředvídal barvu a žár světla, které má nést? Touha je tak součástí lásky a touha nenaplněná jest zlem, proto je třeba touhu naplnit - jinde, ve skrytu, bez lásky, tajně - a očistit lásku tak, jako se čistí studna.” (s. 44) - “Když přišlo chování na návštěvu, já byl ve stáji.” (s. 58) - “Dej si,” řekl Woodford, “protože ti to uleví na srdci i na duši i na játrech, amen.” (s. 58) - “Život, [...] je v jistém smyslu jedna velká lež. Každý den se na sebe díváme, jak něco hrajeme. Filip opilý a Filip střízlivý. Jeden je uvnitř druhého a dívá se na něj.” (s. 61) - “Kde byla pravda, kde byla pravá podstata lidství? Byla tu vlastně esence a pak ještě existence. Byla, ta esence, na dně studny, uvnitř něho samého.” (s. 61) - “A pro svůj nízký hřích jsem zapuzen,/ bych objal peklo duší lhostejnou.” (s. 76) - “Ta hra, ve které hrajeme, se pořád pilně píše v oné tmavé místnosti vzadu a poslední dvojverší ještě nezná ani ten anonymní pisatel zahalený v plášti.” (s. 84)
II. 1592 - 1599
- “Ale copak mohli diváci být opravdu bez viny? Všichni milujeme násili a nenávist...” (s. 89-90) - “Nuda je jen v těch myslích, které si nudy všímají.” (s. 101) - “[...] pak vzdychl, protože věděl, že je navždy uvězněn mezi světy - zemí a vzduchem, rozumem a vírou, skutky a rozjímáním. Sám mezi všemožnými lidičkami pochopil muka básníkova.” (s. 114) - “Slova, uvědomil si s pocitem beznaděje, byla vytvořena pro lháře. Na počátku bylo slovo a to slovo přebývalo u Praotce Lží.” (s. 114) - “Zdá se mi, že přijde čas, kdy za zlato půjde koupit všechno.” (s. 139) - “Chtěl snad příliš - být básníkem a pánem? Člověk nikdy nemohl v tomhle nejistém světě žádat příliš mnoho.” (s. 143) - “Šílenství, šílenství, nic než šílenství.” (s. 147) - “Když spolu věci takhle náhodně ladí, je to jako v komedii, ale život je takový, často ohavně takový, a tak si dramatik připadá jako lepší vynálezce než Bůh nebo Osud nebo kdo už řídí ten šílený svět. To šílenství spočívá v rychlosti času.” (s. 147) - “Ale pokud máme nastavit přírodě zrcadlo (díky ti, ošklivý Chapmane, za tu frázi), musíme všechno vidět jako jeden celek. [...] Tragédie je kozel a komedie je vesnický Priapus a umírání je to slovo, které oboje spojuje. Ušmikni svému velikému králi hlavu a zapíchni ho do země, aby se mohl zrodit nový život.” (s. 155) - “[...] láska je jenom o strachu: chyba lávky a chyba lásky, to je jen jedno písmenko rozdílu.” (s. 156) - O Sonetech: “A přece je nanejvýš podivné, že nejlépe mohou nasytit obě mé touhy tím, že ty touhy ukážou tak zřetelně oddělené a roztržené. Protože duši a tělo nikdy nelze nakrmit současně, přes všechno naše předstírání harmonické lásky. Protože láska je jedno slovo, ale spousta věcí; láska je harmonická jenom v tom slově. S ní dokážu najít zvířecí nebe, což je andělské peklo; s ním, když teď tělesnou touhu mohu odsunout, prožívám nejžádoucnější ze všech lásek, tu, kterou opěval Platón. A pak ten ďábel, kterého nosím uvnitř, říká: Ale ty přece obdivuješ jeho krásnou postavu, je to nečistá láska. Sním o tom, že jaksi vážně všichni tři tančíme pavanu či sarabandu, v jejichž rytmu se snad ve mně dokáže smířit zvíře s andělem. Nějakým způsobem bych se chtěl o ni podělit s ním, o něj s ní, ale snad jen básník dokáže uvažovat takhle vznešeně, neuchopiv ani duše, jež dává, ani těla, jež bere. A tak čekám, až mi řeknou, že ztrácím jak milou, tak přítele.” (s. 159) - “Ale člověk stejně nevidí, jak málo času má, aby se kál nad svými chybami.” (s. 162) - “Do čeho to vlastně umíral? Buď do ohně (protože bylo zřejmé, že Bůh, pokud Bůh existoval, je nespravedlivý), nebo do nicoty, a cesta k oběma je cestou bolesti. Lépe se vůbec nenarodit, lépe vůbec nepočít. Z výstřiku vody se zrodil oheň, který nebylo možné zkrotit, aby se stal pokorným sluhou v mezích svých povinností; výtrysk opálových kapek ve zvířecí extázi pustil ze řetězu celý vesmír - hvězdy, slunce, bohy, peklo a všechno. Bylo to nespravedlivé, ale člověk byl k té nespravedlnosti odsouzen.” (s. 167) - O Hamletovi - “Nechtěl se ženit, protože mu bylo jasné, že žádné ženě nemůže věřit; jednou jen odevzdal své srdce, i když dobře věděl, že jej hrubě spráskají jako starý tenisák; v jemné melancholii se probral, jeho řeč byla plná kousavého smutného vtipu namířeného proti tomu plemeni.” (s. 167) - “Byl chycen v pasti mezi minulostí a budoucností, a nevěřil ani v jedno. Neuměl hrát, ale neměl ani žádnou potřebu hrát: nemohlo se mu stát, že by musel náhle přijmout odpovědnost a tak porušit svůj smutný klid.” (s. 168) - “Říkají, že muži končí jako víno a ženy jako ocet.” (s. 175) - “Víme co jsme, [...] ale nevím, co bychom mohli být.” (s. 175) - “[...] a přemýšlel, jestli, pokud smrt vždycky číhá v úzkých uličkách, zkaženém mase, zkyslém pivu, smrt, to velmi protichůdné dvojče života, jsou ty halasné výkřiky o cti a postavení a zradě víc než křik zlobivého děcka v kolébce. Čest jest pouze malovaný náhrobní štít. Kdo ji má? Ten, kdo umřel ve středu. Pouze štít? Pouze štít?” (s. 176) - “Od felčarů se drž stranou. Jsou samé zkoumání a hádání a předstírání. Nechávají na Přírodě, aby tě uzdravila, až uzná za vhodné, ale přivlastňují si zásluhy. A také velmi tučné poplatky.” (s. 181) - “Časy se rychle mění. Hra by měla být větší než čas.” (s. 185) - “V každém z nás je ďábel,” řekl WS. “Jsme plni vnitřního rozporu. Nejlepší je očistit se od toho ďábla na jevišti.”(s. 196) - “Člověk trpí, aby se zachoval řád.” (s. 200) - “Slova, slova, nic než slova, to jsi ty, nejsi nic jinýho než slovíčkář.” (s. 211) - “[...] bez vína se Venuše nachladí...” (s. 219) - “Nebylo koho vinit; všichni si sami volíme to, co chceme, ale není spravedlivé, že tu volbu je často třeba provést potmě.” (s. 224) - “Zemři v prachu, ale žij ve špíně. Nu, máme-li s tím žít, musíme to nějak povznést.” (s. 226) - “Poslední slovo je většinou nesmysl.” (s. 229) - “Jaký je tedy váš velký zločin? Láska, láska, a vždycky je to láska. Ne moudře, ale také. [...] Nikdy nemůžete vyhrát, protože láska je jak obraz věčného řádu, tak, současně, rebel a ničivá spirocheta. Ale nebudeme nesmyslně žvanit o splývajících a tajících duších, dvojsluncích, dvou koulích v jednom očním důlku. Je tu tělo a tělo dělá všechno. Literatura je průvodní jev tělesných činností. A co krev? [...] Téma? [...] Co si dáte teď? Už nic. Nic nic nic víc. Už nikdy. Jedno poslední slovo. Jediné poslední poslední poslední slůvko. Můj Pane.” (s. 231)